Vizionářský otec Velkého bratra: Před 115 lety se narodil George Orwell

Názory velkého odpůrce totalitních režimů George Orwella nepochybně zformovalo blahobytné dětství, brutální válečné zkušenosti i dobrovolný život vandráka na ulici. Dokonalý pozorovatelský talent mu pak umožnil vtisknout tyto myšlenky postavám jeho stěžejních literárních děl.

Jeho život byl plný paradoxů: Miloval zvířata, ale zároveň patřil k náruživým lovcům. V útlém dětství pevně věřil v Boha, stal se však zapřisáhlým ateistou – a nakonec jej pochovali podle obřadů anglikánské církve. Ačkoliv byl potomkem kolonialistů, britský imperialismus se mu hnusil. Celosvětově proslul díky románům Farma zvířat a 1984, ale často se vyzdvihují především jeho eseje. Orwellovský pojem „doublethink“ z druhé zmiňované knihy, tedy schopnost udržet v mysli dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit, zřejmě vycházel z povahy samotného autora…  Jak informuje portál Stoplusjednicka.cz, přestože George Orwell ve svých textech hlasitě brojil proti totalitarismu ve všech jeho podobách, sám rozhodně nepatřil mezi pacifisty – dokonce se mu tento směr myšlení příčil. Jako přesvědčený socialista se netajil odporem k Rusku s jeho stalinistickými metodami, které považoval za obdobu fašismu. 

Anglická idyla

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil roku 1903 ve městě Motihari v Britské Indii. Jeho otec tam coby koloniální úředník dohlížel na pěstování opia určeného pro čínský trh. Epidemie moru však donutila paní Blairovou krátce po Ericově narození opustit manžela a odjet i s dětmi do Anglie. Chlapec tak otce do svých osmi let téměř neviděl. Anglie jeho dětství, s Eduardem VII. na trůně, si v jeho vzpomínkách uchovala idylický ráz. 

Eduardovská epocha však zdaleka nebyla jen obdobím technického pokroku, který svými podzemními dráhami, automobily a kinematografy zvyšoval životní standard ostrovního národa. Zároveň formovala i společnost s neproniknutelnou třídní hierarchií. Města se v důsledku industrializace rozrůstala závratným tempem, přičemž se v nich jako houby po dešti objevovaly rozsáhlé dělnické čtvrti a periferie chudých, kde začínal kvasit socialismus. Tento svět však tehdy ještě zůstával Ericovi skryt. Studia na elitní přípravce St. Cyprian a na Eatonu jej naopak od „nižších“ tříd vzdalovala. Na škole projevil nadání pro literaturu a očekávalo se, že postoupí na jednu z prestižních univerzit. Mladík se však rozhodl jinak: 27. října 1922 odplul z liverpoolského přístavu do Britské Indie (Barmy), kde měl strávit pět let ve službách imperiální policie.

Úděl bílého muže

Už brzy po příjezdu do Asie však svého rozhodnutí hořce litoval. Rutinní život policisty spočíval především ve vysedávání v klubech s dalšími úředníky a obchodníky, v popíjení whisky a v neustále se opakujícím opileckém tlachání o „údělu bílého muže“. Běloši přece měli ze své pozice nadřazené rasy povinnost domorodce kultivovat a vládnout jim pevnou rukou… Hodiny otupující zahálky v parných dnech si Eric stejně jako většina jiných zpestřoval častými návštěvami vykřičených domů v zapadlých uličkách, kde si za rozumnou cenu všichni přišli na své. 

Ve zmíněném „údělu bílého muže“ tak bystrý mladík záhy rozpoznal především ekonomické a mocenské pohnutky, které barmský lid odsuzovaly k otroctví. I když se mu povýšený způsob života Evropanů protivil, přece jen se podřizoval jeho pravidlům a občas pozoroval, že se i u něj jako následek „dobré výchovy“ projevují hluboko zakořeněné třídní a rasové předsudky. Mnohdy sám s Barmánci jednal jako s podřadnou rasou, čehož později litoval.

Jeho existence měla tou dobou dvě stránky: vnější, která mu umožňovala mezi povrchními krajany pohodlně vegetovat, a vnitřní, spojenou s pocity osamělého a citově strádajícího člověka. A právě ona niterná existence se o více než dvacet let později stala jedním z hlavních motivů jeho nejslavnější knihy 1984. Když po pěti letech v roce 1927 odjížděl na dovolenou do Evropy, jeho vytáhlá hubená postava s vrásčitým obličejem prozrazovala předčasně zestárlého muže. Do Indie už se nevrátil…

V kůži vandráka 

Jen pár měsíců po příjezdu do Evropy vyměnil uniformu policisty dobrovolně za otrhané šaty tuláka a vyděděnce. Gordon Bowker v biografické knize nazvané prostě George Orwell spatřuje v jeho rozhodnutí pro asketický způsob života touhu po odpykání si hříchů z indického období. Blair chtěl sám sebe potrestat tím, že se ponoří mezi nejchudší a stane se jedním z nich. Pro svoji novou existenci si dokonce zvolil i jiné jméno a vymyslel si falešný příběh, jak se dostal na ulici. 

„Asi za hodinu jsem v Lambethu viděl člověka, který vypadal jako zpráskaný pes, určitě to byl tulák. Blížil se ke mně, a když jsem na něho pohlédl, zjistil jsem, že jsem to já, jak se odrážím ve skle výlohy. Na můj obličej se už nalepila špína. Špína si umí lidi moc dobře rozdělit: když jste dobře oblečení, nechá vás na pokoji, ale jakmile se na vás začne rozpadat košile, hrne se ze všech stran,“ napsal později. Úplné proměny však přece jen nedosáhl – mezi tuláky ho prozrazoval přízvuk „dobře vychovaného chlapce“ a také nikdy nepřivykl pachům a špíně levných nocleháren a brlohů. 

Lidské tváře poznamenané strádáním a neutěšené příbytky chudých pozoroval bystrým, leč někdy nemilosrdným okem vědce, který proniká pod povrch věcí. Když se pak pokoušel o podobný způsob existence v levném pařížském hotelu, okradla jej prostitutka o všechny úspory a ze sociologického experimentu se rázem stala skutečnost. Několikadenní hladovění jej donutilo přijmout těžkou práci umývače nádobí v podzemních útrobách velkého hotelu. Zážitky ze zmíněného období mu poskytly látku pro jeho první knihu Na dně v Paříži a Londýně, u níž poprvé zvolil pseudonym George Orwell. Život mezi chudými mu však nepřinesl pouze nové jméno: změnilo se i jeho politické smýšlení a po návratu do Anglie se z něj stal přesvědčený socialista.

Dlouhé okamžiky války

Roku 1935 se Orwell oženil s pohlednou studentkou psychologie Eileen O’Shaughnessy a etabloval se jako jeden z nejnadějnějších spisovatelů své doby. Kromě románu Na dně v Paříži a Londýně mu vyšla v Americe kniha Barmské dny. Psal také recenze a pozoruhodné eseje. Například v textu nazvaném V břiše velryby se jako jeden z prvních zastal „pornografické“ knihy Obratník Raka svého literárního současníka Henryho Millera. I přes obdiv k jeho literárnímu talentu však Američanovi vyčítal jeho politickou pasivitu hraničící až s apatií – v tom představoval jeho pravý opak. 

Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka mezi levicovými republikány a frankistickými fašisty, Orwell se dlouho nerozmýšlel a i s manželkou odjel do země zmítané nepokoji. Místo původního úmyslu psát válečné reportáže však záhy vstoupil do anarchistické jednotky POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení), první levicové formace, na kterou narazil. Jak měl ovšem později zjistit, nevládla mezi frakcemi levice taková shoda, jakou si představoval.  

Ostatně celá španělská občanská válka znamenala pro Orwella velké překvapení. Udivovali ho špatně vyzbrojení a téměř neorganizovaní muži, mnohdy ještě děti, kteří se často zranili výstřelem z vlastní pušky. Nepřehledné boje se přelévaly z krvavých střetů do dlouhých období nečinnosti, nudy, permanentní zimy a hladu. Orwell sám utrpěl střelné zranění krku, a jakmile se zotavil a byl propuštěn z armády, plánoval návrat do Anglie. Jako bývalý člen anarchistické POUM však musel s Eileen ze Španělska doslova utéct. Vlastní prožitek tamního konfliktu mu umožnil srovnat osobní zkušenost s tím, co později tak odlišně prezentovaly noviny.  

Temná vize budoucnosti

Zážitky ze španělské války a praktiky totalitního Sovětského svazu se staly námětem alegorické knihy Farma zvířat. Její první náčrtky přitom Orwell vytvořil už v roce 1937 na statku ve Wallingtonu, kde si otevřel malý obchůdek s vlastnoručně pěstovanou zeleninou. Příběh o vykořisťovaných zvířatech, která vyhnala svého pána, v něm pak zrál několik dalších let. 

Špatný zdravotní stav (Orwell byl už od dětství slabý na plíce a potýkal se s častými bronchitidami) mu nedovolil zapojit se do bojů druhé světové války. Přijal tedy práci redaktora v rozhlasové stanici BBC, kde mimo jiné uváděl literární pořady pro indické studenty. Atmosféra bombardovaného Londýna a praktiky v propagačním oddělení rozhlasu, smrt manželky, zhoršující se zdravotní stav – to vše se změnilo v temnou vizi budoucnosti v románu 1984, v němž se Orwell rozešel se svým literárním vzorem z mládí H. G. Wellsem. Svět budoucnosti ovládá na stránkách jeho knihy nemilosrdný totalitní systém: technika se v něm stává nástrojem propagandy, jež probouzí v člověku ten nejprimitivnější strach. 

Poté co své životní dílo dokončil, propukla u vysíleného autora naplno tuberkulóza, kterou se nakazil zřejmě již v dobách svého tuláckého života. V roce 1949 se pak už jako vážně nemocný oženil s mladou nakladatelkou Soniou Brownellovou, ze společného štěstí se však netěšili dlouho. O pár měsíců později, ve věku pouhých 46 let, Orwell zákeřné nemoci podlehl.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu Stoplusjednicka.cz.